František Jandus (I) – Bělohorská legenda
Vladimír Čech – Básník
18. června 2010
Oldskautský národ na Bílé Hoře je v důsledku rozdílné historické zkušenosti od nepaměti rozdělen na dva tábory – Bělohoráky a Desítkáře.
Dlouholetá pře o podstatu 10. střediska Bílá Hora do jisté míry připomíná bývalou řevnivost Čechů a Slováků ve společném státě.
I v případě bělohorského střediska mají obě strany svého Masaryka a Štefánika a odlišný názor na vklad do společného střediska.
Pro nezasvěcené doplňuji, že pravý Bělohorák je odkojen původním poválečným bělohorským střediskem bratra Janduse. Naopak pravý Desítkář se vyznačuje příslušností k původnímu desátému pražskému oddílu bratra Vodenky. A pokud si nejste jisti, s kým máte tu čest, stačí položit jednoduchou otázku: Kdy naše současné středisko vzniklo? Ortodoxní Bělohorák bez váhání odpoví, že v roce 1945. Ortodoxní Desítkář považuje za správnou odpověď rok 1968.
Přestože tyto rozmíšky samy o sobě nikam nevedou, přinášejí čas od času i cosi kladného. Jako argument jedné či druhé strany se vynoří vzpomínka na osoby nebo události, které jsou jinak zasuté hluboko pod nánosem prachu zapomnění. Například z úst Bělohoráků téměř vždy zazní jméno bratra Janduse. Jeho podíl na založení bělohorského střediska je nezpochybnitelný, otisk do duše jeho odchovanců nesmazatelný a Bělohoráci na něj vzpomínají až s posvátnou úctou. Překvapení však nastane, pokud se pokusíte o něm a jeho dávném působení ve středisku nalézt více než vzpomínky. Nedochovaly se totiž žádné kroniky, fotografie ani jiné doklady. Doslova se dá říci, že po bratru Jandusovi na Bílé Hoře zůstala pouze legenda.
Nový podnět do této cimrmanovské situace vnesl e-mail, který do mé schránky připutoval začátkem letošního roku:
Dobrý den,
četla jsem Váš příspěvek "Jak jsme přišli o "skauting"" ze 3. ledna t. r. na stránkách Oldskautů. V příspěvku bylo také foto s br. Františkem Jandusem. Obracím se na Vás s prosbou a nadějí, že máte o br. Františkovi Jandusovi, případně ještě o jeho manželce sestře Boženě Jandusové, více informací z kroniky, či archivu.
Jmenuji se Hedvika Moravcová, rozená Jandusová, a František s Boženou byli moji prarodiče. Bohužel jsem neměla možnost je poznat. Babička prý zemřela kolem roku 1956. S dědou jsem se prý viděla několikrát v raném dětství, ale na ta setkání se nepamatuji. Se svým otcem – jejich synem, také Františkem, jsem také nebyla v kontaktu, jelikož se rodiče rozvedli v mém dětství. O prarodičích nemám žádné informace, jen vím od mé matky, že br. František byl vězněn kvůli své skautské činnosti...
Krátce nato jsme s Hedvikou Moravcovou, vnučkou bratra Janduse, zahájili po vzoru "Pošty pro tebe" detektivní pátrání. Vyzpovídali jsme řadu pamětníků, prostudovali dostupnou literaturu, strávili nějaký čas bádáním ve sbírkách Památníku národního písemnictví a progooglili internet. Takto se nám podařilo nejen zmapovat životní osud mytické postavy bělohorského skautingu Františka Janduse, ale též nalézt Hedvičinu "ztracenou" tetu, dceru Františka Janduse, která žije ve Stříbře. Bohužel, otec Hedviky Moravcové, František Jandus mladší, s nímž se neviděla od svých pěti let, v roce 2000 zemřel. Výsledky naší mravenčí práce následují.
 |
| Beseda s pamětníky |
Skautské činnosti se začal věnovat v místě svého bydliště na Žižkově na sklonku 1. světové války. Řádným členem skautského hnutí se však stal až v roce 1918, protože mu to rodiče dříve nedovolili. V prvním poválečném roce 1919 zakládá se svým bratrancem Jaroslavem Pokorným 25. oddíl B. P. skautů v Michli, později zakládá obdobný oddíl v Nuslích a nakonec zakládá 29. oddíl B. P. na Žižkově. V devětadvacítce pak, jak sám říká, setrvává prakticky celý další život. V roce 1924 se 29. oddíl B. P. stává součástí Svojsíkova Svazu junáků-skautů RČS. V té době už se mladý František blíží dospělému věku. Po dovršení potřebné hranice 21 let a po poradě s tehdejší vůdčí osobností oldskautingu br. Josefem Šimánkem, zemským náčelníkem br. Janem Novákem a nepřehlédnutelnou postavou českého oldskautingu br. Ladislavem Karlem zakládá, rovněž na Žižkově, 29. klub OS. Protože původní 29. junácký oddíl zůstává zachován, stává se br. Jandus nejen vůdcem nově vzniklého 29. klubu OS, ale dál vede také žižkovský 29. oddíl Junáků. K členství v 29. klubu OS se vzhledem k profesi Františka Janduse brzy hlásí celá plejáda samostatných pražských drogistů z různých koutů Prahy, a to i s manželkami. S mírnou nadsázkou bychom mohli nazvat tento oldskautský klub "klubem drogistů".
Pro svou činnost měl 29. klub OS propůjčenou bývalou, tehdy již opuštěnou lesní kovárnu ve Stránčicích. O kus dále, po proudu tamního potoka si František Jandus na své náklady staví ještě dřevěnou chatu, kterou rovněž nechává k volnému používání členům 29. klubu.
Nicméně, od samého počátku byla potíž s klubovnou v Praze. 29. oddíl se začal nejdříve scházet v zahradním altánku v Havlíčkově ulici na Žižkově. Později se skautům podařilo sehnat starý opuštěný polorozbořený kuželník v Krásově ulici, který si upravili jako klubovnu. Zanedlouho ho ale musejí vrátit zpět majiteli, místnímu hostinskému. Potom chlapcům pro schůzky slouží opuštěné skladiště restaurace naproti žižkovským lázním na Husově třídě a zahrada restaurace U Šumavy na Kostnickém náměstí. Avšak ani tam dlouho nevydrží a s pocitem "štvanců" střídají další a další místa.
Oldskauti z 29. klubu na tom nebyli o moc lépe. Do vínku sice dostali propůjčenou kovárnu s pozemkem ve Stránčicích, ale v Praze mohli zakotvit, až když se jim podařilo od Poříční správy získat pozemek na Libeňském ostrově. Zde se tito hrdí Žižkováci rozhodli postavit vlastní klubovnu. K její stavbě využili dřevěnou chatu ve Stránčicích, kterou jim br. Jandus daroval. Chatu rozebrali, převezli do Libně a znovu postavili v blízkosti kluboven 1. a 6. klubu OS. Začátkem třicátých let minulého století tak 29. klub OS vedený bratrem Jandusem konečně získává vlastní klubovnu.
(pokračování příště)